Musíte mít schopnosti spisovatele, abyste přistoupili k příběhu, který upřednostňuje emocionální aspekty, aniž by upadl do sentimentality. A Karmele Jaio Baví ho ctnost vypořádat se s nejempatičtější citlivostí rázným způsobem, bez jakýchkoliv trhlin, které by trivializovaly nebo skřípaly vyprávění.
A k tomu je třeba, kromě již naznačených spisovatelských dovedností, mít přesvědčení, téměř niternou potřebu něco vyprávět bez nejhorší cenzury, té, kterou si člověk vnucuje. Psát k vyprávění je vydávání duše, potu a slz; všechno ostatní je prázdný pokus něco sdělit nebo předstírané vychloubání se, že má napsanou knihu.
Jak by Bukowski V jeho kuriózní básni „Tak chceš být spisovatelem“ začněte psát jen tehdy, když vás něco opravdu pálí a tlačí k tomu. Zbytek je plýtvání vaším časem a jistě přinutí ostatní, aby ho plýtvali. O této autenticitě mluvím, když mluvím o Karmele Jaio, která v každém ze svých příběhů nachází tu motivaci, tu zásadní hnací sílu.
Top 3 doporučené romány Karmele Jaio
Ruce mé matky
V kontaktu je nějaká prastará vzpomínka. A možná proto, že se k tomuto smyslu uchylujeme méně často, než bychom měli, a když se soustředíme na součet vjemů tepla nebo chladu, hladkosti nebo drsnosti, které přijímáme, můžeme přijímat přetížení informací. Zejména o plynutí času v rukou matky...
Nerein život visí na velmi křehké niti. Poslední rána ho zasáhla v nemocnici: matčina paměť je vážně narušena a prakticky nic si nepamatuje.
Nerea žije pohlcena prací, která ji už nebaví, lituje, že nemůže dceři věnovat čas, který si zaslouží, a v poslední době má pocit, že její manželství je bledé. Nyní také nese tíhu viny za to, že nedokázala včas odhalit krizi, kterou její matka trpí, a ocitá se v koutě bouřlivého příběhu z minulosti. Nejistá rovnováha, která ji držela, je narušena.
Během dlouhého čekání v nemocnici si všimne, že jeho matka lpí na vzpomínce, kterou zapomnětlivost nedokázala vymést. Nerea tak objeví zásadní epizodu v životě své matky, zatímco je nucena čelit vlastní minulosti.
Otcův dům
Ismael je zablokován. Už dva roky se snaží napsat svůj další román, ale nedokáže vyprodukovat víc než nezáživné předlohy a nedodržuje termíny, na kterých se dohodl se svým vydavatelem. Všechno, co píše, je zpochybňováno, něco, co se mu nikdy předtím nestalo. Jeho situace se zkomplikuje v den, kdy má jeho matka nehodu a Ismael je nucen trávit každé odpoledne se svým otcem, aby se o něj postaral. Tyto hodiny ho náhle přenesou do okamžiku, který uvízl v jeho dětství a který Ismael až dosud skrýval ve svých vzpomínkách.
Jasone je první čtenářkou a korektorkou textů svého manžela. Léta žila oddaná své rodině, a přestože v mládí také psala, opustila ho. Poslední rok ponocoval před počítačem a tajně začal znovu tvořit.
Každý si bude hrát se svým tajemstvím uprostřed emocionální přílivové vlny, ve které budou mlčení, jako téměř vždy, mluvit hlasitěji než samotná slova. Otcův dům Objevuje spisovatelku Karmele Jaio v románu, který nám vypráví o způsobech, jak budovat a přenášet maskulinitu, ao obrovském vlivu pohlaví na životy žen a mužů.
To nejsem já
Nejhorší z odcizení je ten druh odosobnění, ke kterému se necháme unést setrvačností stáda. Trikem bylo představit fatamorgánu jako skutečnou krajinu štěstí a seberealizace v materiálu, který má každý člověk k dispozici. A ano, v ženskosti tato záležitost dokonce dostává grotesknější nádech. Protože vydání vypadá jako reklama na kosmetiku.
V této knize si vychutnáváme existencialistický feminismus, perspektivu nahé ženy před sebou samým, aby nakreslila duši do zrcadla, kde každý z nich, ať už je to žena nebo muž, je souzen, idealizován, očerňován nebo dokonce zraňován, mísí se s ubohým položený nebo záměrný shakespearovský monolog.
Karmele Jaio, autorka Otcův dům, nám ve své nové knize představuje čtrnáct příběhů žen. Všichni patří ke stejné generaci, je jim mezi čtyřiceti a padesáti lety a prožívají kritický okamžik svého života.
Objevíme je v té podivnosti tváří v tvář měnícímu se tělu, úzkosti tváří v tvář evidentnímu stárnutí, nostalgii po idealizované minulosti a mládí, rutině manželských vztahů, touze využít čas, který jim zbývá, pocit, že nenajdete své stránky... Tyto malé emocionální zlomeniny mají velký význam v každodenním životě každé ženy.
