Cristian Alarcón vždy našel příběhy, které nám mohl vyprávět, z nejhlubší části života, kde se zdá, že se realita rozpouští v mlžných prahech. Nejprve jako novinář a poté jako vypravěč fikce, nebo možná ani ne tak fikce, ale profilů, které jsou nám blízké a které v nás probouzejí ono odcizení člověka jako něčeho vzdáleného, cizího, nepředstavitelného pro naše čtenářské vědomí a tedy v poslední instanci přestupkové.
V bibliografii, která se rozbíhá směrem k hybridním obzorům těch, kteří se snaží být spisovatelem, aniž by byli schopni vzdát se profese novináře, jak se to stalo např. Tom Wolfe nebo mnoho dalších, to, co se stalo s Alarcónem, jistě nakonec povede k zajímavé literární kariéře. A my tu budeme, abychom to řekli.
Nejlepší doporučené romány od Cristiana Alarcóna
třetí ráj
Život nejen ubíhá jako rámy krátce před závojem šokujícího konečného světla (pokud se něco takového skutečně stane, mimo slavné spekulace o okamžiku smrti). Náš film na nás ve skutečnosti útočí v těch nejneočekávanějších okamžicích. Může se stát, že za volantem nás vykouzlí úsměv na ten fantastický den před lety, tak dokonalý, jak si to idealizujeme...
Náš film nás nachází v prázdných okamžicích, při rutinních úkolech, uprostřed bezvýznamného čekání, krátce před spaním. A stejná vzpomínka může mít revizi svého scénáře nebo opravu režie filmu, se sídlem někde v naší mysli.
Cristian Alarcón nám vypráví o filmu o jeho protagonistovi tím nejživějším a nejcennějším možným způsobem. Abychom mohli cítit na dotek a dokonce cítit ty evokace života, který byl, a způsob, jak vidět život z tohoto dluhu. Porozumět určitým protagonistům znamená porozumět sami sobě. Proto bude literatura vždy nezbytná.
Spisovatel obdělává svou zahradu na okraji Buenos Aires. Směřují tam jeho vzpomínky z dětství ve městě na jihu Chile, příběhy jeho předků, babičky, matky. Také vyhnanství do Argentiny a jak v tom exilu jsou ženy, které sázejí sad, zahrady, solidaritu, kolektiv.
Bezpohlavní, hybridní a poetický román, čtení Třetího ráje, znamená v mžiku vstoupit do vesmíru Cristiana Alarcóna, autora této literární, botanické a feministické cesty, která se zdaleka nevyčerpává na první čtení, ale žádá nás, abychom se vrátili text, aby odpověděl na mnoho otázek, které klade.
„Hlavní hrdina se odehrává na různých místech v Chile a Argentině a rekonstruuje historii svých předků a zároveň se ponoří do své vášně pro obdělávání zahrady a hledá osobní ráj. Román otevírá dveře naději na nalezení útočiště před kolektivními tragédiemi v malém.“
Až umřu, chci, aby mi hráli cumbia
Původně publikováno v roce 2003 a obnoveno kvůli šíření díla autora, který byl nakonec oceněn a uznán ve vyšší reálné hodnotě. Ale také v pozadí oživuje mýtickou postavu "El Frente" Vitala, kterému Calamaro dokonce věnoval jednu ze svých písní. S kronikou jako pozadím objevujeme dílo kontrastů, jak lze již tušit v nesourodých pojetích titulu. Výjimečný příběh o lidském kontextu, kde se odpornost a velikost nakonec střetnou a jako málokdy zvítězí ta druhá.
„Jeho syn je mrtvý. Tady to je, nedotýkej se toho.
Victor ležel na hliněné podlaze se širokým, čistým čelem, které mu dalo jeho přezdívku, v louži krve pod stolem, kde psali oficiální zprávu o jeho smrti.
6. února 1999 povýšila smrt mladého chlapce, Vitální fronta, opředená policií, do kategorie mýtů toho druhu Robina Hooda z města, který rozdával to, co ukradl, mezi sousedy, a dala vzniknout světec schopný zázraků, jako je změna osudu policejních kulek.
