Komunikace je dar. Jazyk je nástroj. francouzský spisovatel Roland Barthes Ponořil se do hlubin jazyka při hledání konečného významu sloves, podstatného jména, přídavného jména... všech typů slov a jazykových jednotek. Svou panlingvistickou vizi ale založil také na zvuku, ze kterého se rodí jazyk (intonace nebo hlasitost) nebo na znaku, kterým také vytváříme jazyk, a tedy i komunikaci.
Jde o to, abychom uzavřeli smlouvu, ale s tím informativním duchem, který nám dává pocit, že – jak to nemůže být jinak – se otázka jazyka a komunikace týká nás všech. Připomeňme si to o daru a nástroji, kterým tento příspěvek začal... Pokud máte nástroje a znáte jejich hodnotu, komunikace se stane tím darem, který se stane zbraní, kterou lze přesvědčovat, přesvědčovat nebo přenášet jako ozvěnu všude tam, kde emoce interpretují to, co bylo řečeno nebo napsáno jako hudba z rozumu.
Takže Roland Barthes je druh filozof metalinguistic, která nás vede k velmi zvláštní moudrosti, kde můžeme dešifrovat etymologie a zároveň najít zvláštní připoutanost ke všem těm slovům, která přicházela jakoby lstí. Protože před slovem není nic. A jakmile se probudí první šepot, můžeme přeměnit realitu kolem toho, kdo nám naslouchá. Protože naše slova přetvářejí subjektivní realitu, která je v podstatě tím, jak je nám řečeno, ve větší míře, než co může nebo nemusí být.
Top 3 doporučené knihy od Rolanda Barthese
Šepot jazyka: Za slovem a písmem
Vnitřní hlas označuje krok k vůli. Vnitřní šepot, jako sotva slyšitelná fáma, se nachází mezi naším zájmem o komunikaci a naší schopností to udělat. Všechno se rodí v tom šepotu. Od té, kterou spisovatel navštíví, když se chystá začít novou kapitolu své knihy, až po tu, která ztělesňuje nejhoršího diktátora, který dělal hluk, zmatek a dokonce i strach.
Šepot označuje mezní hluk, nemožný hluk, hluk čeho, protože to funguje perfektně, neprodukuje hluk; Šeptat znamená nechat slyšet samotné vypařování hluku: slabé, matoucí, chvění jsou přijímány jako známky potlačení zvuku. A pokud jde o jazyk, umí šeptat? Jako slovo se zdá, že je stále odsouzeno k blábolení; jako písmo, mlčení a rozlišování znaků: v každém případě dává jazyku vždy příliš velký význam, než aby dosáhl potěšení, které by bylo typické pro jeho předmět. Ale nemožné není nepředstavitelné: šepot jazyka představuje utopii.
Jaký druh utopie? Hudba smyslu. Jazyk, našeptávání, svěřený označujícímu v bezprecedentním pohybu, neznámém našimi racionálními diskursy, by proto neopustil horizont významu: význam, nerozdělený, neproniknutelný, nepojmenovatelný, byl by však umístěn v dálce, jako fata morgána … úběžník potěšení. Je to vzrušení ze smyslu, které si kladu otázku, když poslouchám šepot jazyka, toho jazyka, který je pro mě, moderního člověka, mou přirozeností.
Zjevné a tupé: Obrazy, gesta a hlasy
Subjektivní chápání jazyka tvoří celý vesmír interpretací, nedorozumění a jiných závanů, které uniknou odesílateli zprávy. Toto omezení je kupodivu a paradoxně také bohatostí jazyka, s nímž je třeba podle autora zacházet z hlediska našich vlastních okolností, nebo řekněme endemicky pro ono čtení mezi řádky, o kterém lze polemizovat. až do absurdna, kdy ruší uzávěr nebo tupý význam.
V každém pokusu o vyjádření můžeme rozlišit tři úrovně: úroveň komunikace, úroveň významu, která vždy zůstává na úrovni symbolické, na úrovni znaků, a úroveň, kterou Roland Barthes nazývá významem.
Ale v symbolickém smyslu, v tom, který zůstává na úrovni znaků, lze rozlišit dvě poněkud protichůdné stránky: první je záměrná (není ani více, ani méně, než chtěl autor říci), jako by byla vyjmuta z lexikonu. přehled symbolů; je to jasný a zjevný význam, který nepotřebuje výklad jakéhokoli druhu, je to to, co je před očima, zřejmý význam.
Ale je tu další význam, ten přidaný, ten, který se stává jakýmsi doplňkem, který intelekt nedokáže asimilovat, tvrdohlavý, nepolapitelný, tvrdohlavý, kluzký. Barthes navrhuje nazvat to tupým smyslem.
Variace na psaní
Vlastně název článku, který Roland Barthes napsal v roce 1973, Variace na psaní, je prezentováno jako kompilace textů svého autora, které pokrývají daný fenomén ze všech úhlů pohledu: témata jako gramatika a lingvistika, samozřejmě, ale také autoři jako Benveniste, Jakobson nebo Laporte, strukturují teoretickou mozaiku, ve které je také prostor pro poznámky k Barthesovým vlastním úvahám o věci nebo dokonce komentáře tak neobvyklé, jako je ten věnovaný slovníku Hachette.
Z pohledu sémiologa Barthes nepohlíží na psaní jako na postup, který používáme k znehybnění a fixaci artikulovaného jazyka, který je vždy svou povahou prchavý. Právě naopak, psaní pro něj značně převyšuje, a to tak říkajíc, statutárně nejen jazyk ústní, ale i jazyk samotný, uzavřeme-li jej, jak si většina lingvistů přeje, do čisté funkce komunikace. Reflexe, která je odtud zavedena, je, jako vždy v případě Barthese, stejně odvážná jako transgresivní, protože nakonec proměňuje jeho vlastní texty v tvůrčí akt, který se vymyká vědecké analýze.
