V případě John Soto Ivars nikdy nevíte, jestli je to o spisovateli, který přišel k novinařině, nebo jestli naopak šel k psaní z novinařiny jinou cestou. Říkám to proto, že v jiných případech je evidentní, že populární novináři přistupují k literatuře jako k vedlejší činnosti, vzhledem k tomu, že obě specializace vyprávějí určité nebo vymyšlené události.
Nemá to nic společného se spuštěním bezplatné kritiky spisovatelů z televize s jejich již tak závažnou bibliografií, jako je Carme Chaparro o Risto Mejide. Je ale pravda, že v každém skoku od masmédií k literatuře vzbuzuje nevoli, kterou lze uklidnit jen tím, že postupně čteme.
Držet se Juana Sota Ivarse není pochyb o tom, protože jeho výkony postupují souběžně. Ostřílený spisovatel v tisku a novinář si svého novinářského úkolu vážil jako dopisovatele. Spirála konečně živená dobrými skutky na obou stranách prahu mezi realitou a fikcí.
Nejlepší 3 doporučené knihy Juan Soto Ivars
Zločiny budoucnosti
Málokdy se o budoucnosti psalo jako o idylické budoucnosti, v níž se očekává návrat do ráje nebo země zaslíbené s vůní vítězné závěrečné přehlídky naší civilizace. Právě naopak, odsouzení k putování tímto slzavým údolím vždy přinášelo své ovoce ve fatalistických dystopiích nebo uchroniích, v nichž je naděje v našem druhu, v redukcionistických matematických termínech, rovna 0. Tato nová se také pohybuje v této linii. mladý, i když již etablovaný spisovatel Juan Soto Ivars.
Crimes of the Future, s tou reminiscencí v názvu na Philipa K. Dicka, nám vypráví o světě na pokraji jeho apokalyptické imploze. Jedním z nejzajímavějších aspektů je rozpoznatelná souvislost se současným vývojem globalizovaného světa (zejména pokud jde o trhy) a hyper propojenosti. Ponoření se do budoucnosti ze základu naší přítomnosti usnadňuje tento záměr ponořit se do velkých problémů a výzev, které se k nám blíží.
Ale jakýkoli příběh v pozdější době může vždy poskytnout nové myšlenky na půli cesty mezi sci-fi, filozofií, politikou a společenským prostředím. Alespoň tento vzájemně související aspekt je to, co se mi na tomto typu zápletek obvykle líbí nejvíc. V budoucnosti, kterou nám tento příběh vypráví, již našel svou plnost liberalismus zrozený v 18. století. Pouze Entita „vládne“ a určuje směrnice pro svět předaný nadnárodním společnostem chráněným ve všech jejich činnostech pod záštitou této Entity.
Vyhlídky nevypadají příliš růžově. Nový svět plný hesel, která tvoří postpravdu mezi ekonomickou, sociální, politickou a dokonce morální bídou. Jen ta postpravda už nemá místo ve světle ničivé existence. Naděje, pokud ji lze obnovit, zůstává u některých postav románu nízká. Stejně jako tři ženy, které těží z nezbytné rebelské role z popela lidstva poraženého vlastním monstrem.
Dům oběšence
Uražení jsou nyní praporem a působí jako zlověstný ostrakon, kde hodlají označit každého, kdo překročí jejich červené linie. Morálka je dnes zvláštním dědictvím rozpadlým na množství svědomí, které však není schopné konečných syntéz, které by společnosti mohly poskytnout účinnou službu.
Zdá se, že společné projekty, které západní demokratické společnosti udržely, jsou rozbité. Ani globální pandemie nám nedokáže porozumět, že velké výzvy vyžadují kolektivní reakce. Extrémní polarizace, podrobená pravidlům identitarianismu, dala vzniknout kmenovému narcismu a sebereferenční sebepohlcování. Kolektivy erotizované svou vlastní identitou a nepřátelské vůči ostatním, profesionální pronásledovatelé a exkluzivní nacionalisté dominují panoramatu, kde se zdá ospravedlnitelné odstranit práva lidí při hledání větší příčiny.
Dům oběšence je zničující a kontroverzní esej, která se zabývá účinky kultury sentimentality na svobodu projevu a analyzuje některé z nejstrašnějších projevů našeho ústupu ke kmeni. S antropologickou perspektivou, ale bez akademického záměru, nám Soto Ivars nabízí cestu různými současnými případy návratu k tabu, posvátnému hororu, obětnímu beránku, kacířství a rituálnímu trestání a navrhuje obnovení konceptu občanství jako jediné cesty do občanské války identit.
Sítě hoří
Sociální sítě jsou dnes trestem exhibice v pranýři. Nikdo není zachráněn před trendovými tématy, těmi nejlepšími, ve kterých je lepší se neobjevovat, aby je nepohltil dav, když není mrtvý ...
Atmosféra neustálého a masivního dráždění v sociálních sítích vygenerovala nový typ cenzury, která své zákazy uplatňuje organickým, nepředvídatelným a chaotickým způsobem. Uživatelé se účastní všech kontroverzí vedených touhou po uznání, závratí z nadměrných informací a zmatenosti relativismem pravdy, zatímco některé hlasy mizí ze strachu z ponížení.
Sociální sítě nás zavedly do nového světa, ve kterém žijeme obklopeni názory ostatních. To, co vypadalo jako úplné dobytí svobody projevu, část občana rozrušilo, bylo to nepříjemné. Tlakové skupiny organizované v sítích - katolíci, feministky, levicové a pravicové aktivistky - začaly pronásledovat to, co považují za nesnesitelné „excesy“ prostřednictvím digitálního lynčování, bojkotování petic a sbírek podpisů. Spravedlnost byla demokratizována a mlčící většina našla bezohledný hlas, který z ostudy dělá novou formu sociální kontroly, kde svoboda projevu nepotřebuje zákony, úředníky ani represivní stát.
Prostřednictvím skutečných případů lynčování, jako jsou Justine Sacco, Guillermo Zapata nebo Jorge Cremades, tato kniha, upřímná i znepokojivá, rozebírá cenzurní klima naší doby a ukazuje nám realitu, ve které žijeme ponořeni, a děsivou roli, kterou všichni hrát si.
