Hace falta tener madera de escritora para abordar una narrativa que priorice aspectos emocionales sin caer en la sensiblería. Y Karmele Jaio Baví ho ctnost vypořádat se s nejempatičtější citlivostí rázným způsobem, bez jakýchkoliv trhlin, které by trivializovaly nebo skřípaly vyprávění.
Y para eso hace falta, además de la ya indicada madera de escritora, disponer del convencimiento, de la necesidad casi visceral de contar algo sin la peor de las censuras, las que uno mismo se impone. Escribir para narrar es dejarse alma, sudor y lágrimas; todo lo demás es un intento vacuo por transmitir algo, o una vanagloria pretenciosa por tener un libro escrito.
Jak by Bukowski en su curioso poema «Así que quieres ser escritor», ponte a escribir solo si realmente algo te quema y te empuja a hacerlo. Lo demás es perder tu tiempo y seguramente hacérselo perder a los demás. De esa autenticidad es de la que hablo cuando me refiero a una Karmele Jaio que va encontrando esa motivación, ese motor esencial, en cada una de sus historias.
Top 3 doporučené romány Karmele Jaio
Ruce mé matky
V kontaktu je nějaká prastará vzpomínka. A možná proto, že se k tomuto smyslu uchylujeme méně často, než bychom měli, a když se soustředíme na součet vjemů tepla nebo chladu, hladkosti nebo drsnosti, které přijímáme, můžeme přijímat přetížení informací. Zejména o plynutí času v rukou matky...
Nerein život visí na velmi křehké niti. Poslední rána ho zasáhla v nemocnici: matčina paměť je vážně narušena a prakticky nic si nepamatuje.
Nerea vive absorbida por un trabajo que ya no disfruta, lamenta no poder dedicarle a su hija el tiempo que merece y últimamente siente que su matrimonio palidece. Ahora además arrastra el peso de la culpa por no haber podido detectar a tiempo la crisis que sufre su madre y se ve acorralada por una historia turbulenta del pasado. El precario equilibrio que la sostenía se rompe.
Během dlouhého čekání v nemocnici si všimne, že jeho matka lpí na vzpomínce, kterou zapomnětlivost nedokázala vymést. Nerea tak objeví zásadní epizodu v životě své matky, zatímco je nucena čelit vlastní minulosti.
Otcův dům
Ismael je zablokován. Už dva roky se snaží napsat svůj další román, ale nedokáže vyprodukovat víc než nezáživné předlohy a nedodržuje termíny, na kterých se dohodl se svým vydavatelem. Všechno, co píše, je zpochybňováno, něco, co se mu nikdy předtím nestalo. Jeho situace se zkomplikuje v den, kdy má jeho matka nehodu a Ismael je nucen trávit každé odpoledne se svým otcem, aby se o něj postaral. Tyto hodiny ho náhle přenesou do okamžiku, který uvízl v jeho dětství a který Ismael až dosud skrýval ve svých vzpomínkách.
Jasone je první čtenářkou a korektorkou textů svého manžela. Léta žila oddaná své rodině, a přestože v mládí také psala, opustila ho. Poslední rok ponocoval před počítačem a tajně začal znovu tvořit.
Každý si bude hrát se svým tajemstvím uprostřed emocionální přílivové vlny, ve které budou mlčení, jako téměř vždy, mluvit hlasitěji než samotná slova. Otcův dům Objevuje spisovatelku Karmele Jaio v románu, který nám vypráví o způsobech, jak budovat a přenášet maskulinitu, ao obrovském vlivu pohlaví na životy žen a mužů.
To nejsem já
La peor de las alienaciones es esa suerte de despersonalización a la que nos dejamos llevar con inercia del rebaño. El truco era presentar un espejismo como paisaje real de felicidad y autorrealización en lo material que cada uno tiene a su alcance. Y sí, en lo femenino el asunto aún adquiere tintes más esperpénticos. Porque la liberación parece un anuncio de cosméticos.
V této knize si vychutnáváme existencialistický feminismus, perspektivu nahé ženy před sebou samým, aby nakreslila duši do zrcadla, kde každý z nich, ať už je to žena nebo muž, je souzen, idealizován, očerňován nebo dokonce zraňován, mísí se s ubohým položený nebo záměrný shakespearovský monolog.
Karmele Jaio, autorka Otcův dům, nám ve své nové knize představuje čtrnáct příběhů žen. Všichni patří ke stejné generaci, je jim mezi čtyřiceti a padesáti lety a prožívají kritický okamžik svého života.
Objevíme je v té podivnosti tváří v tvář měnícímu se tělu, úzkosti tváří v tvář evidentnímu stárnutí, nostalgii po idealizované minulosti a mládí, rutině manželských vztahů, touze využít čas, který jim zbývá, pocit, že nenajdete své stránky... Tyto malé emocionální zlomeniny mají velký význam v každodenním životě každé ženy.
