Nastala zima ekonomiky. Matrace opět ukrývají úspory lidí a spoléhají se více na prosperující sny než na sliby 5% z podílových fondů. Není divu, každý den vidíme, jak se banky navzájem studují podezřelým pohledem Clinta Eastwooda ve filmu „Dobří, oškliví a zlí“.
Jak by řekla Gila: „Někdo někoho zabil.“ Nikdo nevěří; peníze se nepůjčují ani nevynakládají. PENÍZE tedy s velkými písmeny spí sen spravedlivých v nějaké rakvi ve Švýcarsku nebo na Mauriciuských ostrovech. Z daňových rájů se stal Eden, který čeká na lepší život.
Tváří v tvář takové nejistotě je znovu zvážena stará, téměř rétorická otázka: intervencionismus nebo liberalismus? Dnes však pochybnosti přesahují staré komunistické nebo pravicové koncepce. Před několika dny se systém distancoval od jakéhokoli idealistického náznaku. Nyní jde jen o záchranu krku a studium, jak situaci zvrátit.
Ale nic není nového, už se to stalo s leskem obuvi a hlídači a brzy se to stane s prodejci kaštanů a staviteli, jsou to jen cykly změn a opětovného přizpůsobení, jen tentokrát to chce dort. Je to tak špatná změna, že poraženými jsou miliony průměrných spotřebitelů.
Nyní se zdá, že antisystémoví demonstranti, ty stovky lidí s kapucí, kteří se vydávají na summity stěžovat si na neudržitelné a nespravedlivé všechny tyto věci, měli zlověstný důvod (Kdo ví, jestli všechny?).
Abych uzavřel tento makroekonomický komentář k procházkám po domě, vracím se s rozmazleným Clintem Eastwoodem, v dalším z jeho filmů: „Nováček“, komentoval frázi, která jakoby přišla od samotného Konfucia: „Názory jsou jako osli, každý má jeden “. Dobře, že v této ekonomice každý myslí s více či méně základem, ale v současné situaci můžeme říci, že analytici, banky, auditorské společnosti a vlády přemýšlely zadkem.