Duše ohně -Čarodějky Zugarramurdi -

Na zádech svého koně se na mě nevěřícně podíval inkvizitor. Jeho tvář jsem viděl někde jinde. Vždy jsem si pamatoval tváře lidí. Samozřejmě, pokud vůbec rozlišuji hlavu dobytka jeden po druhém. Ale právě teď je pro mě těžké si vzpomenout, jsem blokován strachem. Kráčím v hrůzném průvodu za Santa Cruz Verde de la Inquisición a vstupuji na velké náměstí ve městě Logroño.

Chodbou vytvořenou mezi davem narážím na letmé pohledy, které vyzařují nenávist a strach. Nejnapjatější dav na nás hází moč a shnilé ovoce. Jediným milosrdným gestem bylo paradoxně to známé tváře inkvizitora. Jakmile mě uviděl, zamračil se a já zahlédl jeho zklamání z toho, že mě našel uvnitř řady k lešení.

Už si pamatuji, kdo to je! Alonso de Salazar y Frías, sám mi řekl své jméno, když jsme měli konkrétní setkání před měsícem, během mého každoročního přesunu z mého města Zugarramurdi na pastviny v rovině Ebro.

Takto mi platí za pomoc, kterou jsem mu poskytl v noci, kdy jsem ho našel nemocného. Jeho kočár byl zastaven uprostřed silnice a on se opíral o kmen buku, měl závratě a rozložil se. Vyléčil jsem ho, nabídl jsem mu úkryt, odpočinek a výživu. Dnes prošel před touto potupnou přehlídkou zatracených se svým vzduchem velkorysého vykupitele. Odešel na pódium, kde sesedne ze svého koně, zaujme své strategické místo a vyslechne naše věty před popravami a tresty.

Nemám ani sílu mu říkat jeho jménem a prosit o milost. Sotva postoupím mezi toto lidské stádo, které rezignovalo na jeho osudový osud. Bohužel se potulujeme a můj namáhavý dech se mísí s dýcháním mých nešťastných společníků, některé ponížené kňučení přímo přede mnou a naléhavé zoufalé výkřiky dále za mnou. Snáším svůj hněv, smutek, zoufalství nebo cokoli, co cítím, vše zabalené do nespavosti.

Hromadění pocitů mi dává zapomenout na hanebnou corozu, která klouže z mé hlavy na zem. Ozbrojený doprovod se rychle pustil do toho, aby to na mě znovu navlékl, náhle, povzbuzený veřejností.

Chladný listopadový vítr stále prochází skupinami a prořezává pevnou tkaninu sanbenita a ochlazuje pot paniky, který vydává hojnost. Vzhlížím k vrcholu zeleného kříže Svaté inkvizice a dojatý prosím Boha, aby mi odpustil mé hříchy, pokud jsem je někdy spáchal.

Modlím se k Bohu jako nový Ecce Homo kdo nese vinu na ostatních, s jejich studem a jejich nepřátelstvím. Nevím, kdo byl tím důvěrníkem, který o mně řekl aberace, které jsem slyšel ve svém obvinění, nikdy jsem si nedokázal představit, jak daleko dojde malichernost mých krajanů.

Kvalifikace inkvizice se dlouhou dobu pohybovaly kolem Zugarramurdiho a dalších blízkých měst a shromažďovaly informace z některých domnělých úkrytů, které byly drženy v jeskyních mého města. Měl jsem si představit, že po mých nejzáviděnějších a tudíž nenáviděných krajanech mohu jít, pracovitý a prosperující dobytek. Když mě zajali, dozvěděl jsem se vše, co o mně bylo řečeno.

Podle zlých jazyků, které mě sem tlačily, jsem sám vedl své ovce a kozy, abych nevěděl, jaký druh satanského uctívání. Také jsem se dozvěděl, jak se stalo známým, že používal alembic k destilaci duchů s tajemnými bylinkami. Jediné skutečné obvinění je, že jsem dříve četl knihy, i když ne zrovna prokleté texty.

Když jsem byl dítě, starý kněz mě indoktrinoval ve čtení, a tak jsem si mohl užívat poučení s mystiky San Juan de la Cruz nebo Santa Teresa, měl jsem tu čest učit se z moudrosti Santo Tomáše a nadchl mě epištoly svatého Pavla. Málo záleží na tom, že většina mých čtení nebyla vůbec kacířská. Uměl číst, takže mohl být čarodějnicí.

Obvinění mého vlastního lidu byla transformována do vedoucích, tendenčních otázek, objektivita není pro soud inkvizice hodnotou.

Nepřipravujete lektvary, kterými očarujete lidi? Ne, všechno, co dělám, je využít moudrosti mých předků k získávání přírodních léků z přírody Není pravda, že jsi používal svá zvířata k pohanským obětem? Nepochybně jsem obětoval ovci, ale měla oslavit velké dny se svou rodinou Jak to, že pastor jako vy umí číst a psát? Kněz mě učil přesně, když v dětství viděl můj zájem o písmena.

Ke každému mému odmítnutí a mým následným obviněním se mi bič dostal do zad, abych řekl pravdu, jak ji chtěli slyšet. Nakonec jsem prohlásil, že mé lektvary a nápoje byly požehnány mým Bohem, satanem, který na jeho počest obětoval zvířata, a že jsem ve svých obvyklých jídelnách četl prokleté knihy ve své roli mistra čaroděje. Nejsilněji svědčí bič, nespavost a strach. Těch pár, kteří obdivuhodně drží pravdu na svém nepohyblivém podstavci, zahynou v žalářích.

Možná jsem se měl nechat zabít sám. Při pomyšlení na poslední otázku mi teď žaludkem prochází uzel hněvu, na který jsem také odpověděl kladně poté, co jsem na základě stovek odmítnutí stahoval záda celá. Chtěli, abych přijal, že jsem zabil dítě jako oběť ďáblu, obvinění, které jsem si nikdy nepředstavoval, že by na mě mohl někdo vinit. Jen jsem se mu pokusil pomoci, chlapec ležel s intenzivní horečkou v posteli, pokusil jsem se tuto horečku zmírnit směsí koruny máku, kopřivy a lípy, domácí lék, který se mi mnohokrát osvědčil. Ten ubohý anděl byl bohužel velmi nemocný a druhý den nedorazil.

Vzhlédl jsem a jsem přesvědčen, že důležité je, že kříž zná pravdu. Už mám jejich spásu, protože jsem dobrý křesťan, moji společníci mají také spásu, protože odhrávají nevhodné hříchy, dokonce i celý dav, který nás obklopuje, je bez chyb na základě jejich nevědomosti. Jedinými hříšníky jsou tito popravčí inkvizice. Mé malé hříchy jsou hříchy chudého pastýře, jeho hříchy budou přísně souzeny Bohem, jehož uctívání proměnili ve skutečnou sektu čarodějnic.

Za křížem se nad Logroño otevírá obloha. Díky jeho nesmírnosti se cítím malý, můj hněv přechází v zimnici a s jednou z mých posledních slz si myslím, že se to musí stát krátkým povzdechem. S větší vírou než kdokoli z mých duchovních se vracím k důvěře v Boha a naději ve věčný život, které svaté knihy spojují.

Začínám cítit kouř, pod pohledem na nebeskou kopuli a vpředu přemýšlím o tom, jak kat zapálil oheň pochodní kolem jednoho ze sloupů. A právě tam se vrátím k sekulární spravedlnosti. Ale strach už není, první plameny mě neohrožují, ale začínají oscilovat jako očišťující oheň, rozdmýchaný měchy jemného větru. Zbývá jen málo času, aby mě to pohltilo, než tisíce lidí.

Rozhlížím se kolem, na obě strany. Nad hlavami lidí už vidíte tribuny plné šlechticů a pánů připravené na podmanivou podívanou na auto-da-fe, oslavu vykoupení, okázalost smrti. Ale nejen, že jsou přítomni, je přítomen i Bůh a ukazuje se na naší straně a vítá nás na otevřeném nebi.

Ano, před temnou mentalitou inkvizice září obloha více než kdy jindy, obléká Logroño svými zlatými jiskrami a vyzařuje jeho světlo procházející okny, které si razí cestu chodbami portálů této velké agory.

Držím tvář vzhůru a dávám davu úsměv, který se ve mně rodí upřímně, zbavený sarkasmu nebo strachu. Nejsem čarodějnice, neuteču na poslední chvíli obkročmo na svém koštěti. Vstanu poté, co oheň spálí mé tělo, dosáhnu modré oblohy. Moje duše bude létat bez zátěže tohoto světa.

Svatý Bůh! Jaké pobouření! Dobrý Samaritán obviněn z toho, že je čarodějnice. Svět vzhůru nohama. Tento ubohý pastor, kterého jsem právě objevil za Zeleným křížem odsouzeného, ​​je Domingo Subeldegui, potkal jsem ho náhodou nedávno. Cestoval jsem kočárem do Logroña, a když zbývaly ještě hodiny, nařídil jsem řidiči zastavit. Museli mi pomoci dolů, protože mě všechno točilo. Cestu jsem natahoval tak dlouho, jak to jen šlo, ale můj žaludek konečně řekl dost. Odpoledne padalo a moje tělo nevydrželo další ligu bez odpočinku.

Ve stavu indispozice jsem dokonce věřil, že si v dálce představuji zvuk kravských zvonů, ale nešlo o představivost, stádo a jejich ovčák se brzy zviditelnili. Představil se jako Domingo Subeldegui a nabídl mi heřmánkovou pastu, která přeměnila můj žaludek. Řekl jsem mu, že jsem kněz, a zatajil jsem mu, že cestuji do tohoto města a představím si svůj status apoštolského inkvizitora Navarrského království. Mé uvážení bylo přiměřené, protože můj první případ byl plný podstaty, nic víc a nic menšího než zhodnocení příprav na tento auto-da-fe, o kterém už shromažďovali informace několik let.

Když na nás padla temná noc, Domingo Subeldegui mě a mé pomocníky pozval, abychom si odpočinuli v blízkém přístřešku, a naše setkání jsme tak odvodili na příjemný večer v žáru ohně. Byli jsme ztraceni v hlubokém lese, ale s tím moudrým pastorem jsem mluvil, jako bych byl před biskupem sedícím na jeho židli.

Mluvíme dlouho a tvrdě. Teologie, zvyky, filozofie, dobytek, zákony, to vše byly oblasti jeho řeči. Tak klidně jsem byl po jeho boku, že by mě snad shromáždění utěšilo ještě víc než odvar, který mi připravil pro žaludek. Určitě byl lepší řečník než kuchař. Přestože jsem se snažil dodržovat formy a vzdálenosti, musel jsem se vzdát důkazů, že jsem parlamentní s rovným.

Cítím velké zděšení, když si pamatuji každý detail té noci, protože můj hostitel v lese bude dnes upálen, jako čaroděj. Četl jsem jeho jméno na obžalobách a myslel jsem si, že to může patřit pouze jmenovci. Teď, když jsem očima viděl, že postupuje mezi obviněnými, nemohl jsem tomu uvěřit. Nepřátele a pomluvy jeho krajanů ho bezpochyby přivedly do záhuby.

Nejhorší ale je, že nevěřím na jiné případy čarodějnictví. Za tu krátkou dobu, co hraji svoji roli v inkvizici, si už myslím, že jsme překročili hranice naší církevní spravedlnosti, vstoupili jsme, abychom uhasili touhu po kontrole a moci, vzbuzovali víru a strach, jako by oba byli stejní .

Mohu souhlasit s tím, že noví židovští křesťané, kteří nadále zachovávají sabaty, a odpadlí Maurové jsou potrestáni. Navíc jsem vstoupil do inkvizice s ohledem na přiměřené tresty pro tyto bezbožné. V naší přítomnosti všichni činí pokání, přijímají řasy a jsou bez placení posláni do vězení nebo na galeje. Zdá se, že indoktrinace lidu ve světle křesťanství je nezbytná. Ale to všechno z autos-da-fé, s lidskými oběťmi, je odporné.

Je však jen málo, co mohu dnes udělat, než, na rozdíl od mé vůle, hlasování doktorů Alonsa Becerry Holguína a pana Juana Valle Albarada. Oba si udržují pevné přesvědčení o původu tohoto auto-da-fe. Soud již vynesl rozsudek.

Mučení, které bylo těmto chudákům způsobeno, nestačí, pět z nich již zemřelo v žalářích, zbitých našimi katy. Oběti, které pro větší hanbu také skončí s kostmi v ohni. Inkvizice chce stále více, veřejný akt, demonstrace moci nad svědomím. Autos-da-fé se staly jasným příkladem lidské zrůdnosti.

Upřímně mě to poráží. Nevidím vztah mezi naší oddaností a tímto nesmyslem. Méně racionálně chápu, že lidé jako my, vyškolení, absolventi kánonů a práva, předpokládají, že je správné zvážit životy mnoha lidí na základě svědectví narušených, bojácných nebo jednoduše závistivých lidí. Později vyvolat paralelní prohlášení s pravdou o otevřených masech.

Jsou obviněni ze špatné sklizně, z tělesných oslav s nevinnými pannami, z orgií a nevýslovných neřestí, z létání nad městy v temných nocích. Jsou dokonce obviněni ze zabíjení dětí! Stejně jako v případě mého chudého pastorova přítele.

Vím, že Domingo Subeldegui by nebyl schopen takové aberace, s ohledem na jeho rozum a jeho hodnoty, kterých jsem byl sám toho večera svědkem v lese. Už jen kvůli vzpomínce na tohoto nebohého pastora, pro kterého mohu udělat jen málo, když nad ním visí ohavná obvinění, prozkoumám a očistím jeho jméno i jméno ostatních obviněných.

Dostanu nařízení milosti, čas obnoví vaši pověst, ne váš život. Ale abych byl v souladu sám se sebou, budu muset udělat víc, budu schopen to vše změnit, a to silnými argumenty. Najdu nevyvratitelné důkazy, kterými podpořím zrušení trestu smrti pro mnoho dalších nevinných, jako jsou tito.

Tento auto-da-fe se bohužel nemá kam vrátit. Nezbývá mi nic jiného, ​​než stoicky snášet čtení vět vytažených z hrudi, které acémila nese.

Pokud by skutečně byli odsouzeni: Domingo Subeldegui, Petri de Ioan Gobena, María de Arburu, María de Chachute, Graciana Iarra a María Bastan de Borda byly čarodějnice, pokud by skutečně tito pět, kteří mají zemřít, měli pravomoci, které jim jsou přisuzovány, odletět bez váhání nad našimi hlavami, uniknout smrti. Nic z toho se nestane, i když věřím, že přinejmenším po utrpení ohně jejich duše budou volně létat.

Poznámka: Roku 1614 vydala Rada nejvyšší a generální inkvizice díky rozsáhlé zprávě Alonsa de Salazara y Fríase pokyn, který prakticky zrušil hon na čarodějnice v celém Španělsku.