Literatura z Josepha Hellera se narodil s tou pečetí zralosti spisovatele již zpět ode všeho. Tak člověk objeví ve vyprávění tohoto amerického autora a chuť redukovat na absurdní, na humor, na nefiltrovanou kritiku. Nic společného s jinými slavnými piloty neprošlo do literatury jako např Svatá exupery o James Salter nakonec transcendentnější pro svou vlastní vizi literatury jako pole větší podstaty, a ne plivátko, kde uvolní hořkost, než se řítí zpět do krku.
Musí tam být všechno. Vždy je čas na ten či onen druh literatury, na tu, která vznešená, nebo na tu, která všechno zesměšňuje. V Hellerově více než podivném, zdeformovaném vidění se skrývá brutální realismus, který se míjí s představou někoho, kdo již neočekává řešení nebo zlepšení a pouze se oddává poslání odhalovat bídu. Protože jedna věc je nekomunikovat s mlýnskými kameny a druhá mít příležitost nebo chuť o tom psát s přesvědčením nabídnout tu nejnutnější přehlednost pro tupá svědomí.
Je to jako to staré přísloví „někdo to udělat musel“. V literatuře amerického 20. století si Heller dal za úkol začít prezentovat šedé zóny amerického snu, přesvědčený o tom, že Amerika potřebuje každého svého občana, aby zachoval přesně netušené rovnováhy...
Nejlepší 3 doporučené romány Josepha Hellera
Past 22
A Heller dorazil a napsal klasiku ... Určitě měl jen na mysli napsat tragikomedii svých dnů mezi záblesky raket země-vzduch, bombami a svatými vejci velkých expedičních vojáků ...
Během druhé světové války v nemocnici americké základny na malém italském ostrově předstírá pilot bombardéru Yossarian, že je blázen. Při své další letecké misi se chce za každou cenu vyhnout ztrátě života a vrátit se domů. Proč se ho sakra všichni snaží zdolat zabít?, ptá se sám sebe pokaždé, když shodí bombu. Yossarian se snaží dokázat, že je blázen, ale spadá do „Hytu 22“: absurdního a zvráceného vojenského pravidla, které říká, že ti, kteří tvrdí, že jsou šílení, aby se vyhnuli válce, jsou ti nejrozumnější. A pokud jste při smyslech, jste zdraví, takže... Nemáte na výběr!
Trap 1961, původně vydaný v roce 22, je bezpochyby jedním z nejzábavnějších a nejslavnějších mistrovských děl všech dob a základním kamenem americké literární tradice, díky které získal seznam nejlepších knih XNUMX. století. Čtenář bude ponořen do přívalu absurdních situací a klamných dialogů, které podtrhnou hloupost války a lidské bytosti. A je to „sakra jsme a vždy jsme to byli my,“ říká Laura Fernández v prologu. Pokud bych chtěl popsat peklo, bylo by to šíleně vtipné. Protože takhle je svět směšný. […] Aby se toto lidstvo pokusilo něco o sobě naučit. “
Něco se stalo
Za veškerou kyselou kritikou, ve vší touze zesměšňovat nebo dělat satiru, vždy najdeme rozčarování vypravěče ve službě v jeho snaze odhalit, co nás pohání k tomu, abychom znovu a znovu klopýtali ve svých prostředcích, komplexech a vině ... Sociální úspěch je nejhorším cílem moderní společnosti plné neřestí. Toto je příběh zhroucení.
Bob Slocum je záviděníhodný muž. Výkonný a úspěšný má atraktivní manželku a tři děti, „přítele“ a kvůli své pozici i potulný harém. Něco se však stalo. Možnost být degradován v jeho hierarchii, strach z toho, že se nedostane na vrchol, kde se rozhoduje, a nenávist jeho nadřízených, smíchaná s rozpadem jeho rodinného života, představují pro Slocum neustálé trápení.
Portrét mladého umělce, starý
Nebylo to osobní, James Joyce. Heller by mohl jako odkaz vzít Doriana Graye. Šlo o záchranu toho bodu transcendence díla, které se otevírá o umění a jeho smyslu nebo jeho zdrojích. Portrét mladistvého, starého umělce je dojemný a fascinující vpád do mysli umělce, který přemýšlí o svém životě hledáním zdroje inspirace. Výjimečný, dojemný a podmanivý pohled na kreativitu se všemi okamžiky nadějné iluze a mučivého zklamání.
Eugene Pota, prozaik, který se má rád Starogermánská mince Díky svému prvnímu románu se stal legendou, kulturní ikonou, hledá argument pro své definitivní dílo, když vnímá blížící se úpadek jeho dnů. Tento první román poznamenal jeho literární kariéru. Od té chvíle byla veškerá jeho práce pečlivě rozebrána kritiky a s výjimkou krátkodobého úspěchu byla považována za nedostatečnou.
Při pátrání po spiknutí se obrátí na svou ženu, agenta, redaktora, bývalé milenky, dokonce i svého lékaře. Každý mu přináší nápady, ale žádný z nich není přesvědčivý, aby ho stáhla deziluze. Ve svém neklidném boji s inspirací, Pota, "alter ego" of Starogermánská mince, se ponoří do „tragické složky“ životů takových spisovatelů, jako jsou Scott Fitzgerald, Henry James, Jack London a Joseph Conrad; zmatek, který na ně udělal raný úspěch, který později nenašli ve zbytku jeho práce. Mimochodem, mezi svými životními dobrodružstvími a neúspěšnými románovými začátky vzdává hold svým oblíbeným autorům; mimo jiné Mark Twain, Franz Kafka a James Joyce s mrkáním na titul. Portrét mladého umělce, starého, byl posledním vyprávěním Josepha Hellera.
